SBOHEM ANDÍLKU!



Pořád mám tendenci si hladit bříško, ale to už je prázdné a moje srdce zlomené! Bolest prý nikdy nezmizí, pouze otupí... Já jen vím, že NIKDY NEZAPOMENU! 

Moc jsem si přála zažít alespoň jednou klidné těhotenství, kdy nebudu muset řešit neplodnost, nebude  mě trápit panický strach o miminko a od půlky těhotenství žlučníkové koliky a přísná dieta. Já vlastně nikdy neměla nic jednoduché a proto je ze mě velký stresař. Většinou ale všechno, i přes velké stresy a fyzické bolesti, dobře dopadlo. Tentokrát ale bylo všechno jinak!!!

To, že se povedlo otěhotnět téměř hned, bylo pro mě velmi úsměvné a dělala jsem si z toho legraci. Trochu mě přešel úsměv s nástupem celodenních nevolností, díky kterým jsem nemohla normálně fungovat. Některé dny jsem se nemohla ani zvednout z postele. Domácnost byla v příšerném stavu (na můj vkus) a nemohla jsem se ani pořádně věnovat Theoušovi. Byl se mnou chudáček hodně doma - v tu dobu by se mi babičky a tetičky v Praze moc hodily!
Těšila jsem se až nevolnosti přejdou a budu se moci věnovat běžným povinnostem a synkovi. Taky jsem se těšila a plánovala jak těhotenství oznámím na blogu a na sociálních sítích. Měla jsem v hlavě moc hezkou fotku, kterou jsem chtěla vytroubit světu, že v říjnu budeme mít další miminko a Theouš sourozence.

Napadá mě, proč jsem byla v tomto těhotenství o dost klidnější? Bylo to proto, že už jsem měla doma Theouše? Samozřejmě jsem se před každou kontrolou bála, aby bylo vše v pořádku, ale cítila jsem, že něco je jinak. Miminko jsem si moc přála, ale bylo tu něco, co nedokážu vysvětlit. Divný pocit - nebyla jsem šťastná, ale ani jsem se nestresovala obavami o zdraví miminka. A taky je možné, že teď si prostě spojuji něco co ani nebylo... Nebyl to jen zlý sen? Kéž bych se z něj probudila!

V noci na pondělí - 5 dní před prvotrimestrálním screeningem se mi zdál hrozný sen. Zdálo se mi, že jsem porodila holčičku, kterou někam odnesli a ani mi ji neukázali. Vydala jsem se jí hledat po porodnici. Procházela jsem místnostmi, které byly plné dětských postýlek s miminkama. Nakonec jsem ji našla. Na první pohled bylo znát, že něco není v pořádku. Měla takové děsivé tiky a já jsem se ji bála. Řekli mi, že má nějaký syndrom a já řešila co s ní? Jestli si ji vezmu domů, i když mě děsí , nebo ji tam nechám? Nakonec jsem si ji vzala, bylo to moje dítě a nemohla bych ji tam nechat. - Co to bylo sakra za sen?? Intuice nebo jen podvědomí strach ze screeningu?!

Screening byl v pátek dopoledne a bylo v plánu, že kluci půjdou se mnou a že pak pojedeme někam na výlet a nafotíme jednak jarní/těhotenský outfit a taky tu fotku, kterou jsem chtěla těhotenství oznámit.
Se sestrou jsme vypsaly těhotenský průkaz a pak jsme šli  i s klukama do ordinace. Theouš začal zlobit, tak šli raději čekat ven. Doktor začal prohlížet miminko. Změřil šíjové projasnění a říkal, že zatím vypadá vše v pořádku. Prohlíží dál a už nic nekomentoval, prostě ztichl. Miminko spinkalo s rukama pod hlavou a tím, že bylo v klidu, ultrazvuk byl rychle hotový. Doktor sedl za PC naházel hodnoty do programu a začal mi sdělovat šokující výsledek! Screening pozitivní! Riziko 1:130 na Downův syndrom. Ve stejnou chvíli, kdy mi začal nabízet možnosti dalšího vyšetření, slyším Theouše hrozně brečet. Takovým tím pláčem, že víte, že se mu něco stalo. Do ordinace vešla sestra pro něco na ošetření, že prý se stal Theovi úraz. Asi si dokážete představit tu úzkost. Ptala jsem se co  konkrétně bylo špatně. Řekl že krev (extrémně nízká hodnota PAPP-A 0,19 MoM) a pak dodal, že vlastně i UTZ, ale nic víc mi neřekl! Z ordinace jsem odešla s pláčem. Venku vidím Theouše s krvavým oteklým rtem a já zalykajíc se, tu hroznou zprávu říkám Zdeňkovi.
Domů jsem jet nechtěla, chtěla jsem jet jedno kam. Věděla jsem, že jen co přijdeme domů, budeme googlovat a já chtěla, aby byl Theoušek taky chvíli venku.

Celou cestu jsem brečela, nevěděla jsem ani kam jedeme. Nakonec jsem zjistila, že jsme v Kolíně. Šli jsme se najíst a u jídla Zdeněk pročítal možnosti dalších vyšetření a co obnáší. Nakonec jsem se trochu uklidnila, protože jsme našli spoustu případů, kde to vypadlo hůř než u nás a dobře to dopadlo.
Šli jsme tedy nafotit outfit, ten tu bude brzy, ale z mého výrazu je smutek znát. Úsměv u mě nečekejte, nešlo předstírat.

Přes víkend jsem se celkem uklidnila. Měla jsem naději a věřila, že to bude v pořádku! Rozhodně jsem ale nebyla spokojená s mým lékařem a s informacemi, které mi "poskytl". Řekla jsem si, že na nic čekat nebudu a hned ráno jsem se vydala do Podolí, i když jsem neměla žádanku ani nic jiného. Vylíčila jsem jim svojí situaci a taky to, že manžel za týden odjíždí na týden do zahraničí a já nemám hlídání pro malého syna a jestli se něco děje, tak to potřebuji vyřešit hned, dokud tu ještě je! Že na to nechci být sama! Za chvíli si mě vzal lékař na rychlý ultrazvuk, kde si jen změřil miminko. Poslal mě na krev a pak mě čekal screening. V jednu chvíli u mě byli dva lékaři a tři stážisti a přišla další rána. Šíjové projasnění z původní hodnoty 1,9mm je nyní 2,9mm, vážná vada srdce, a reverzní Ductus Venosus. Z původního rizika na DS 1:130 to najednou bylo 1:11!!! 
Vše šlo hrozně rychle, najednou jsem byla objednaná na druhý den na genetiku a ve středu mě čekalo invazivní vyšetření CVS (odběr choriových klků z placenty).

Musím říct, že v Podolí byli všichni skvělý! Empatičtí a snažili se pro mě udělat maximum, aby moje fyzická i psychická bolest byla co nejmenší! Za to jsem jim hrozně moc VDĚČNÁ!
V tu noc z úterý na středu, kdy mě čekal odběr choriových klků jsem vůbec nespala, jen brečela. Asi ve 4h ráno se Zdeněk vzbudil tím, jak jsem se zalykala pláčem. Bál se, jestli nemám nějaký záchvat úzkosti. Nemohla jsem se nadechnout. Bolelo mě srdce zármutkem - do té doby jsem myslela, že je to jen fráze.
Při odběru choriových klků mě sestra držela za ruku. Celou dobu jsem brečela, ale ne bolestí, ale proto, že jsem tušila, že je konec. Bylo hrozné vidět miminko na UTZ, jak je plné života, jak tam poskakuje, cucá si prstíky a já věděla co bude následovat!

Odběr proběhl ve středu a hned ve čtvrtek ráno (to jsme byli ještě v posteli) mi volali z genetiky. Byl to mužský hlas, který řekl, že je mu to hrozně líto, a pak už jsem slyšela jen "pozitivní" a "Downův Syndrom". Vůbec jsem nezaznamenala, že mi říkal, ať si s sebou vezmu věci. Jen jsem se ještě zvládla zeptat, v kolik mám přijet. Jakoby se zastavil čas a můj mozek vypnul.

Genetička mi znovu vysvětlila co znamená výsledek. Zeptala se mě, jestli chci vědět pohlaví a já chtěla -  musela jsem vědět s kým se musím rozloučit. Dala mi jasně najevo, že vady jsou vážné. Že není down jako down a že pokud by přežil porod, tak by ho hned čekaly operace. Prostě zde nebylo východiska. Já věděla, že bychom to nezvládli. Trpěla by celá rodina a hlavně on! -  Benedikt, tak by se jmenoval. Vím, že to bylo správné rozhodnutí, ale i tak to bylo, a je nesmírně bolestivé a nikomu bych to nepřála zažít.

Protože jsem už byla ve 14 týdnu těhotenství, pouze do pátku se mohlo stihnout ukončení pod narkózou. Po pátku už bych musela chlapečka odrodit a to mohlo trvat i několik dnů, což nešlo, protože by nebylo hlídání pro Theouše. Respektive babičky by přijely, ale byl by bez mámy i bez táty s babičkama, které vidí jednou za uherák. Navíc by to pro mě bylo psychicky i fyzicky mnohem náročnější a nevím, jak bych to unesla.

Podepsala jsem nějaké papíry. Přešla na jiné oddělení, tam se opět sepisovali papíry k příjmu. Zdeněk mi mezitím zajel pro věci a já byla odvedena na pokoj. Doktorka mi zavedla tabletu na změkčení děložního čípku. Oblékla jsem si andělíčka a dostala kapačku na zavodnění a výživu, protože jsem pár dní skoro nejedla. Čekala jsem, hladila bříško a v duchu se loučila a omlouvala. Paní, která se mnou byla na pokoji a která byla po náročné operaci, přišla k mé posteli, dala mi andělíčka do ruky a hladila mě po tváři. Cizí člověk tam stál u mého lůžka a utěšoval mě. Paní s krásnou a milou tváří.

Přijel pro mě sanitář. Převážel mě a já viděla tatínky jak nesou vajíčka, aby si odvezli svá čerstvě narozená miminka. Viděla sestru, jak v té pidi postýlce převáží čerstvě narozené miminko a v tu chvíli jsem se skoro zhroutila. Pod dekou jsem si hladila bříško a loučila se svým miminkem. Omlouvala jsem se mu a říkala, že maminka ho miluje a nikdy nezapomene. Pak už jsem byla na sále, kde mě připravili, řekli mi, co se bude dít a pak jsem se probudila na pokoji. Spala jsem pak ještě několik hodin. Když jsem se probudila, automaticky jsem si pohladila břicho a pak mi došlo, že on už tam vlastně není! Přišel pocit neskutečné prázdnoty! Vím, že to bylo správné rozhodnutí, přesto když si představím, že moje miminko mi někdo rve z místa, kde je mu dobře a kde se cítí v bezpečí, je mi ouzko!

Kdo to nezažil nikdy nepochopí! Proto jsem se rozhodla napsat tento velmi osobní a intimní článek.  Abych se o své pocity a svůj příběh podělila s Vámi všemy, které si tím taky procházíte nebo si tím musely projít. Moc dobře vím, že veškeré rady vašich blízkých přátel a okolí, ačkoliv to myslí dobře, jsou pro vás prázdné fráze. Protože oni absolutně neví o čem mluví. Neví co prožíváte. A byť už doma děti máte, o to víc si uvědomujete o co jste přišly! To, že jsem napsala tyto řádky, beru jako součást léčby.
Pokud Vám to pomůže, podělte se se mnou také o svůj příběh. Věřím, že se dokážeme vzájemně podpořit.

Momentálně je to u mě jak na houpačce. Musím se hodně zaměstnávat, abych na nic nemyslela, takže se snažím hodně uklízet, věnovat se Theoušovi, přemýšlím nad články a plánuji dovolenou. Jsou lepší a horší dny. Včera byl jeden z těch horších, protože tělo bylo v šoku, nejspíš si uvědomilo, že už není v jiném stavu a dalo mi to jasně najevo.
Na začátku těhotenství jsem řekla, že kdyby se mělo něco stát, tak už do toho znova nejdu - proč jsem to řekla? Zase nechápu, kde se to vzalo!? Ty nevolnosti byly tak hrozné, že jsem říkala, že už to nechci zažít. Teď cítím, že z toho pocitu prázdnoty mě dostane jen to, že přivedu na svět nový život!

Komentáře

  1. Je mi to moc líto,celý článek jsem četla se smutným výrazem a při čtení věty ze se loucite s briskem jsem se rozbrecela jak zelva a musela si dat pauzu. Taky mam miminko a pri predstave ze bych o ni přišla je mi uzko a určitě bych se zhroutila.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, je to opravdu moc těžké :( Zdravé děti jsou zázrak a uvědomujeme si to jen když je něco špatně. Opatrujte se i s maličkou! :)

      Smazat
  2. Já vím jak se cítíš! S tím rozdílem, že takhle skončilo moje první těhotenství a nebylo to kvůli rizika, ale protože přestalo bít srdíčko..když mi to lékař oznámil a říkal mi, že se to stává, že za to nemůžu, jako bych byla v tunelu..doma jsem se sesypala a na druhý den šla k jinému lékaři, protože jsem nevěřila, říkala jsem si, že udělal chybu. U druhého lékaře jsem brečela málem u pozdravu, a řekl mi to stejné, nebylo co odkládat nástup do nemocnice byl na druhý den, při příjmu jsem byla až překvapivě statečná, asi kvůli partnera, dokonce jsme i chvilkama vtipkovali a drželi se za ruce. Jakmile se ale rozloučil a zůstala jsem tam sama, jakobych nedokázala nic jiného než plakat, vzlykala jsem a pukalo mi srdce. Nechápala jsem, co se to stalo, byla jsem zlomená, najednou sem nevěděla co bude dál, cítila jsem se pokažená, rozbitá jako žena. Na sále před zákrokem než jsem usla, jsem byla ubrečená, vyděšená, všude bylo až moc lidí, moc světla a já byla tak zranitelná! A oni? Povídali si, že mají hlad a kam půjdou na oběd...měla jsem chuť jim říct, že mám taky hlad, ale nakonec jsem to polkla..Po zákroku jsem si intuitivně taky sáhla na bříško, ale bylo prázdné, bylo to pryč, najednou už nemělo smysl brečet, zůstala jen prázdnota, hlad a pocit, že jsem selhala a taky jsem si říkala, že nechápu, jak do toho může jít někdo dobrovolně, vždycky jsem byla toho názoru, že pokud jsou lidi v situaci, kdy by dítěti nemohli dát co potřebuje, tak že je to rozumné řešení, ale po mém zážitku už se mi to nějak nezdá, bylo to bolestivé a ponižující. Z nemocnice jsem skoro utíkala, chtěla jsem rychle pryč, nechat to za sebou a už se neohlížet, ale tak snadné to samozřejmě nebylo. Trvalo mi nějakou dobu než jsem se smířila s tím, že moje první dítě je andílek, než jsem si uvědomila, že nejsem pokažená a když jsem začala mluvit, najednou se mi otevřely dveře, najednou se rozkrývaly příběhy, které do teď byly soukromé, najednou jsem nebyla sama, ale jedna z mnoha. Tohle nepochopí nikdo kdo to nezažil a lítost těchto lidí je k ničemu, ale ty co to zažily přesně ví, je to osvobozující si promluvit. Téma potratů je tabu, mluví se pouze o těch dobrovolných, ale vůbec ne o spontánních či ze zdravotních důvodů matky či dítěte, které opravdu bolí. Objevila jsem knížku, Čekala jsem miminko ale od Lucie Lebduškové, která mi díky příběhům žen pomohla se s tím mým andílkem rozloučit, pustit jeho dušičku dál a odpustit i sobě. Koukám, že jsem skoro taky mohla napsat článek a to jsem se snažila být stručná :-) Posílám sílu a úsměv mého 4měsíčního syna, zdá se že pokažená nejsem ;-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Je mi moc líto, že sis tím musela taky projít! :( Pro mě bylo nejtěžší to, že jsem to musela ukončit já! Kdyby to brouček vzdal sám, bolelo by to stejně, ale nebyla bych to já, která to s ním vzdala - jestli mi rozumíš? Pocit viny a strachu, že se na mě andílek zlobí, že jsem ho opustila a že mi už nikoho nepošle.
      Já měla štěstí, že v nemocnici a na pokoji byli ohleduplní a empatičtí nebo to tak na mě alespoň působilo. Doktoři na sále viděli, jak se klepu, jak jsem zoufalá a jen mi vysvětlili co budou dělat. Nejhorší bylo čekání a převoz na sál chodbou 6nedělí - nikdy nezapomenu na to zoufalství. Teď jsem tu týden se synem sama a přes den mě nenechá moc přemýšlet, protože furt někde lítá a já za ním. Každý den je situace, kdy si vzpomenu, uvědomím si nějaké věci a to mě dostane. Je to asi zatím moc čerstvé a pláč je asi součást zotavování se :( Děkuji za tip na knížku - mrknu se po ní! Děkuji moc za sdílení svého příběhu! Pusu tobě i miminku!

      Smazat
  3. Chápu! Určitě se nezlobí a pošle někoho za sebe. Je super, že Tě syn zaměstnává, abys na to nemyslela pořád, každopádně pláč k tomu určitě patří. Sama jsem knížku nedočetla celou, jen pár příběhů, abych si uzdravila hlavu :-) Mluvit je terapie ;-) Posíláme sílu :-)

    OdpovědětSmazat

Okomentovat